Vernisáž:
čtvrtek 5.9. 2013 v 18 hod.
Termín výstavy:
5.9. 2013 – 16.10. 2013
Pozvánka zde
http://www.art-kubicek.cz/kale
http://www.ceskatelevize.cz/po
Úvodní slovo:
JÁNUŠ KUBÍČEK – SEXUÁLNÍ OBJEKT PODLE MÉHO VKUSU
Dnes budeme v trochu lehkovážném stylu vzpomínat na umělce, jehož umělecky i lidsky bohatý život se uzavřel před dvaceti lety. Nebo se spíše uzavřel jeho notes s úvahami o výtvarném umění a – starosvětsky řečeno – zaschla barva na paletě. To, že tu dnes jsme, svědčí přece o tom, že jeho dílo je živé, má své aktivní diváky – čtenáře a další stále získává, což dokládá čtrnáct výstav, které byly jenom v tomto roce z umělcova odkazu uspořádány. A osobně věřím, že i jeho vnitřně košatá duše přebývá někde na nebeských pláních v cechu svatého Lukáše a možná se i tiše baví, jak si dnes kunsthistorici lámou hlavu nad jeho dílem.
Zní možná trochu nadneseně často užívané klišé – umění mu bylo osudem. V případě Jánuše Kubíčka to však platí beze zbytku. Vyrůstal v kultivovaném rodinném prostředí – jeho otcem byl akademický sochař Joža Kubíček, který patřil k předním tvůrcům české novoklasické figurální plastiky. Stejně jako jeho bratr Leoš Kubíček absolvoval akademická studia. Ze studentských let a z prostředí rodných východních Čech si zachoval pozoruhodný okruh přátel, mezi něž patřili vedle Vincence Beneše, Herbert Masaryk, Václav Špála, Antonín Procházka, Ferdiš Duša a zejména osobní přítel Joži Kubíčka – Jan Trampota. Právě dva posledně jmenovaní se zasloužili i o rozvoj nadání mladého Jánuše. Ferdiš Duša mu věnoval grafický lis, Jan Trampota jej uváděl do umění kresby a malby. A tak již ve čtrnácti letech měl Jánuš Kubíček svoji první výstavu. Uspořádal mu ji na přelomu roku 1934-5 v dětské čítárně Brněnské městské knihovny další rodinný přítel Jiří Mahen. Jánuš Kubíček náležel k ročníkům, kterým válka zamezila přístup k akademickému uměleckému vzdělání. Přesto se dá říct, že patří k nejvzdělanějším českým výtvarným umělcům, kteří ve druhé polovině dvacátého století působili. Platí to nejen o jeho hlubokých znalostech dějin umění a to nejen moderního, ale i o poznatcích technologie malby, které dále rozvíjel inovativními pokusy. Svědčí o tom jak obdivuhodná kniha Dramatický meziprostor, sestavená z jeho úvah o umění a deníkových záznamů, tak nedávno vydaná Kartotéka, obsahující recepty, výpisky a poznámky z technologických studií a experimentů.
Ruku v ruce s jeho teoretickým zaujetím postupovala soustředěná práce výtvarná. Pracoval ve větších cyklech, v nichž se vracel k oblíbeným tématům, jejichž zpracování zdokonaloval a prohluboval. Zjednodušeně řečeno by se dalo konstatovat, že se soustředěnou prací dostával od konkrétního k obecnému. Témata figury, pohybu, ale i velká témata antická jako Sysifos, Laokoon a další se na jeho plátnech proměňují v abstraktní kompozice uvádějící diváka od harmonie barevné a tvarové skladby k harmoniím nadčasovým.
Vedle těchto vážných a věčných témat se Jánuš Kubíček z různých důvodů čas od času obracel k tvorbě na první pohled nevážné – únikové. Jaké důvody jej vedly k tvorbě koláží, které sám považoval za v jeho tvorbě okrajový produkt, těžko říci. Igor Zhoř v jedné studii o díle Jánuše Kubíčka vyzdvihoval časové vymezení vzniku těchto koláží do dvou relativně ostře ohraničených period: a sice lety 1948–9 a 1977–8. V obou případech šlo o období v celospolečenském měřítku vypjatého pocitu absurdity. Sebeobranou svého druhu měla právě být ironie a sarkasmus surrealistického propojování neslučitelného. Může to být jeden z důvodů. V každém případě vnáší Kubíčkovy koláže nové vidění do tohoto žánru, nový humor, spočívající mimo jiné i v sebeironii, s níž recykluje i vlastní grafické listy, které používá jako pozadí směšnohrdinských výjevů, kterým dává názvy, které jsou analogicky jazykovými kolážemi, jakými jsou například kouzelné novotvary: obludámy, přeludky, Laokoonky, Ikarčin pád a jiné. Někdy jde o lehké svěží humorné hříčky, jindy o situace, ze kterých mrazí. V každém případě jde zde o něco víc, než o pouhé intermezzo. Abych zůstal v hudebním pojmosloví, nazval bych tyto koláže capricciem, které bylo nadechnutím v osobně i společensky nelehké době.
Jánuš Kubíček si kdysi poznamenal: Láká mě nekonečno a nevážno. Naše výstava je příkladem toho, že se mu občas obojí podařilo propojit. Přeji Vám, ať je v tomto duchu výstava osvěžením i pro vás.
Ivo Binder, Platinium, Brno, 5. 9. 2013
Texty z knihy Jánuše Kubíčka Dramatický meziprostor (nakladatelství Petrov 1995 a FOTEP 2004 a 2008) vybral Adam Kubíček:
Vědomí erotiky a sexuality je vždy ohromná výhoda pro umělce: je to jeden jasný okraj nebo osa – podle založení. Dvě oblasti dosahují dokonalého erotického umění v prostředcích i záměrů nebo lépe řečeno mají jen erotické umění: Indie v oblasti nahé erotiky a francouzské rokoko v oblasti erotiky oblečené – vlastně složité nahoty a složitého zahalení. Erotický ideál je podobný a stylizuje ženu do mohutných prsů, útlého pasu a mohutných kyčlí a zadku. Tyto dvě těžké hmoty spojené stonkem pasu mají v sobě ten dráždivý, mocný půvab.
Pikantnost je pojem, který se nedá vyjádřit jiným výrazem. V pikantnosti jsou mimo podružné složky hlavně:
a/ lehké dráždění b/ příslib c /narážky d/ trochu zvrhlosti e/ nezávaznost
Pikantnost je výsledkem určité specializace. Objevuje se v rozvinuté kutuře. Protože pikantnost je přímo závislá na popisnosti, musela vznikat a umění. Například v expresionismu je možná erotika, sexualita i perverze, ale ne pikantnost. Na druhé straně je pikantnost ještě pořád zveřejnitelná. Lze ji také charakterizovat jako ještě veřejně připustitelné množství dráždivosti v určitém tématu. Jen polechtá, ale neatakuje běžnou morálku; nejde tam, kde už je třeba naprosté soukromí.
Pikantnost přislazuje, zabaluje sexualitu do obalu z průsvitného karamelu. Tady vystupuje markantně její příslušnost ke kýči. Má v sobě také trochu voyerství – nahlížení do částečně zakázaných prostorů – jen tak trochu, ne plný pohled.
Neexistuje nikdo, kdo by někde – a každý třeba jinde – neměl oblast kýče, tu touhu po věčné lásce bez manželství, po čase, který neutíká, po imaginární jistotě kýče, kde je oddech.
Pikantnost je jakýmsi kýčem v oblasti erotiky.
Každý sní o stavu bez nutnosti a závazků, čili touží po stavu bez tíže. Stav bez tíže je ideál.
Jak se vyvázat:
a/ opít se b/ sedět před televizorem c/ provádět to.
U umělce, kde tyto normy a zábrany bývají posunuty nebo překračovány, dochází ke kolizi s divákem. Dochází k absurdní situaci. Divákovi nevadí erotičnost, která ho vzrušuje, ale vadí mu porušení soukromí při tom. Tajně si to rád prohlédne, ale výstava je pro něho veřejná záležitost, a cítí se vlastně dotčen, že je odkryt jeho zájem, který zveřejněním ztrácí požitkářskou intimitu a prostředí, kde nepůsobí stud.
Uvědomme si, že všechno, co děláme, nemusí být umění. Rozsah zájmů, pokusů, výstřelků, dekalky, koláže (doporučuji erotické, perverzní). Po šedesáti už nemáme čas na “vážné věci”. Nastupuje svobodná tvroba – a velezajímavá hra. Ve hře jsou objevy a svoboda, kterou si ve vážnosti netroufneme, kterých si pro rozum už nedovedeme všimnout.
