Vernisáž:
čtvrtek 4. 2. 2016 v 18 hod.
Termín výstavy:
4. 2. 2016 – 11. 3. 2016
Dámy a pánové, vítejte v galerii Platinium,
na výstavě maleb Evy Spěváčkové,
„Návštěva z Marsu“
V prostorách Galerie tentokrát zaujaly své místo malby mladé
malířky Evy Spěváčkové, již zkušené absolventky brněnské Fakulty Výtvarných umění.
Eva Spěváčková studovala od roku 2002 v ateliéru malba I pod vedením Petra Veselého a posléze Tomáše Lahody, absolvovala v roce 2008. V průběhu studia byla na čtyřměsíční stáži v École Supérieure des Beaux Arts v Lorient ve Francii. Žije a tvoří v Brně, samostatně vystavuje od roku 2007. Jejím životním partnerem je brněnský malíř Jan Spěváček.
Název výstavy odkazuje ke knize Johna Graye „Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše“, ke které se odkazovalo i průvodní slovo výstavy v Městském divadle v Brně v roce 2013. Vzhledem k tomu, že se situace u Spěváčkových dojemně zopakovala a přišedší nový marťan spatřil světlo světa na Zemi ve zdraví stejně jako jeho maminka, rozhodla se Eva Spěváčková oslavit tuto událost expozicí svých děl ve formě koncentrovaného ohlédnutí za nedávnou minulostí.
V základním půdorysu opakuje výstava formát výstavy „Vesmírné koupání“ a je střídmě doplněna aktuálními počiny, které existence v kole tří marťanských tanečníků dovoluje. V tomto světě času na zbyt není, a proto jsme se rozhodli vyjádřit, s mírnou korekcí, slovy k výstavě „Vesmírné koupání“.
Název této výstavy zní velmi hravě. Vesmírné koupání. Ale jen do okamžiku, než divák zjistí, že nejde pouze o nezávazné ošplouchnutí. Eva Spěváčková připravila totiž divákovi tak mnohostrannou kúru omývání mysli prostřednictvím vizuálních vjemů, že jej na nohy postaví pouze fakt zimního ročního období za dveřmi galerie.
Svými plátny autorka umožňuje divákovi pohled do samostatných vesmírů, jejichž vzájemná komunikace, podle teorie mnohovesmíru, není vůbec jistá, neboť každý představuje určitou bublinu, která má v zásadě poněkud jiné dimenze a jinou topografii. Náhled do daného vesmírného dění je pak podmíněn zvoleným formátem malby, aniž by její kompozici přímo předurčoval. Je pouze výřezem sférického celku v pohledu pozorovatele, kterýmž je malířčino oko a potažmo i oko a mysl diváka.
Divákovi by neměl uniknout fakt, že v námětech a obsazích „vesmírů“ často dochází ke zvláštnímu efektu záměny významové hierarchie, kdy je důležité vizuálně banalizováno a banální zpodstatněno. Jedná se o autorčinu specialitu, se kterou pracuje již od dob studií, kdy malovala série obrazů inspirované banálními předměty, jakými jsou třeba popelník, či reálně drobný suvenýr ve formě rozesmátého „Buddhy“, převedenými malířsky do gigantických rozměrů.
Eva Spěváčková ve svém malířském projevu nehledá zbytečně komplikovaná výkladová schémata, která by bránila brilantní a výrazné malířskosti jejího uměleckého projevu, pro který se nebrání v uvozovkách: „nařčení“ z kontemplativního kolorizmu, ovlivněného východními filosofiemi a japonskou kaligrafií. Bylo by to přinejmenším obtížné po sérii pláten inspirovaných tibetskými polštářky, vznášejícími se a poletujícími v prostoru, beroucími na sebe občas symboliku univerzálních božstev a jejich případných pomyslných půtek.
Na počátku aktuálního cyklu maleb stálo zadání pro výstavu ve věži kostela svatého Jakuba v Prachaticích, se kterým se Eva Spěváčková vyrovnala opusem reagujícím na sakrálního genia loci místa. Oživené antické téma Amorů, kteří, jako bezkřídlí Putti, transponováni do renesanční a barokní malby a sochařství, jsou symbolem dětí nesoucích roh hojnosti. Příklon k renesanční inspiraci je potvrzen paralelou s Botticelliho “Zrozením Venuše“ v novém ikonografickém podání, kdy se z růžové pěny, symbolizující vesmír, noří, místo krásné dívky, plejády bezpohlavních miminek, kterým je pouze jménem přidělena ženská role Venuší. Postupná banalizace zobrazení dětí jako plastových panenek jako by dávala tušit snahu o vnitřní zlehčení emocí radosti, ale možná i obav z proměny a možností souběhu životních rolí ženy-bytostné malířky a ženy-matky. Práce na výše uvedeném cyklu se stala pro Evu Spěváčkovou předzvěstí nedávného příchodu nové bytosti do vesmíru jejího rodinného života. Bez ohledu na to, že návštěva přibyla, oproti původním předznamenáním, místo z Venuše z Marsu. Je nesporné, že autorka musí i v tvorbě přistupovat s velkým respektem k otázce jejích konkrétních dopadů do reálného života. Plátno z tohoto cyklu, s názvem „Vesmírné koupání“, propůjčilo název celé výstavě.
Nemohu se závěrem ubránit sugestivnímu dojmu, že objekty i subjekty, vznášející se v soustavách vesmírů Evy Spěváčkové, jsou v podstatě slovy staticky i dynamicky levitujících manter, znějících v mnohovesmíru svým tónem tak dlouho, jak divákova koupelí omytá mysl a duše dovolí. Věřím že náležitě dozní i na vašich cestách po shlédnutí této výstavy.
Petr Němec
2016
